„Milé kotě! Já mám přece kočky ráda. Občas je chodím do parku krmit. Neboj, podíváme se, jak můžeme tvému Mourkovi pomoct,“ opakovala Gravitace.
„To jsem rádo!“ řeklo kotě.
Po pár metrech se cesta stáčela a světlo z blízké lampy Gravitaci ozářilo tvář. Byla to skutečně stará paní.
„Jste hodně stará, že jo?“ snažilo se kotě udržovat konverzaci.
Gravitace se trochu zarazila.
„No, stará… snad ne zas až tak stará, milé kotě. Oproti tobě ale asi ano.“
„Kolik vám je let?“
„Kolik bys mi hádalo?“
„Tak… nějakých 14 miliard?“
Gravitace se prudce zastavila.
„Tak méně?“
„Trochu méně!“
„Kolik?“
„Nějakých osmdesát. Osmdesát let.“
„To jsem se tedy ale spletlo!“
Gravitace mlčela a přidala do kroku.
„Na těch čtrnáct miliard ale opravdu nevypadáte!“
