Krajina se rozsvítila čerstvě napadaným sněhem. Kopyta se do něj tiše boří a nechávají obrazce stop podobné negativu hvězdného nebe.

Tak to alespoň připadá jelenovi.

„Jsem dnes nějaký romantik,“ pousmál se. Cesta k lesu se stáčí kolem řeky.

„A proč ne?“ pokračuje jelen. „Noční nebe přece romantické je.“

„Ale copak jsou na nebi hvězdy jenom proto?“ namítá hned. „Jen kvůli romantikům?“

Cesta se klikatí podél vlnící se vodní hladiny.

„Možná ano,“ pokývne, „proč by tam jinak byly? Máme snad z hvězd nějaký jiný užitek?“

„Třeba jsou věci, které k ničemu nejsou,“ namítá vzápětí, „a my se jen snažíme pro ně najít nějaký význam.“

Jelen je samotář, a tak si zvykl mluvit sám se sebou.

„Chachá, naivo,“ oponoval si hned, „hvězdy určitě nějaký význam mají, ale ty, troubo, nikdy nebudeš vědět jaký!“

„Cože? Všechno se dá zjistit! Všeéé!“ Zatroubil jelen a zarazil se.

Na větvi seděl malý hnědý ptáček a koukal na jelena, jako kdyby spadl z nebe.

„Pardón,“ uchichtl se jelen, „nevšiml jsem si, že tu někdo je… promiňte, jistě je vám moje samomluva k smíchu!“

Ptáček ale vypadal spíš smutně.

„Klidně pokračujte,“ pokývl.

„To já jen, že nikde ani živáčka,“ pokračoval jelen, „proto si tak povídám… jsem sám sobě nejlepším společníkem! Hehe! Ale vy jste nějaký smutný. Copak?“

„Nic zvláštního,“ pípl ptáček, „jak už to bývá. Láska.“

„Láska! To už neznám! A je mi hej! Eh, samičky, akorát problémy jsou s nima!“ zahalekal jelen.

Ptáček jen tiše poposedl na větvi.

„A co vaše vyvolená, má jiného?“ vyzvídal jelen.

„To snad ani ne,“ řekl ptáček, „ale je asi nějaká zakletá.“

„Jak, zakletá? To mi teda povězte!“

„To bylo jednoho rána v parku,“ pravil ptáček, potěšený, že se může svěřit, „když jsem zaslechl nejkrásnější hlas, jaký jsem kdy v životě slyšel. Vysoké tóny, které rázem přecházejí v alt jako samet. Takhle, čiřikuuuu čiřikuuuu…“

„No a dál?“ přerušil ho zvědavě jelen.

„Poslouchal jsem jako omráčený. Husí kůži jsem z toho měl, i když do husy mám daleko… letěl jsem za tím nádherným hlasem.“

„A co, kde byla?“ ptal se jelen.

„Hlas se ozýval z balkónu starého domu. Usedl jsem na zábradlí a přes záclonu, vlající ve větru, jsem ji uviděl uvnitř bytu.“

„A do háje,“ vydechl jelen, „byla to nějaká andulka v kleci?“

„Nebyla v kleci,“ pípl smutně ptáček, „seděla na stole. Krásná, černá jako noc. Ale ochočená lidmi. Zpívá mi píseň lásky, jistě se jí líbím, ale asi se mnou nechce odletět.“

„Hm,“ zamyslel se jelen.

„Já ale nechci žádnou jinou,“ pokračoval ptáček. „Lítám na balkon každý den, zpívám jí z celého srdce a ona zpívá mně. Jelene, jsem beznadějně zamilovaný.“

„To vypadá vážně,“ přikyvoval jelen.

„Proto se jdu poradit k psycholožce,“ pokračoval ptáček.

„Tady snad nějaká je?“ podivil se jelen.

„Slepice, dobře už poradila v mnoha případech. Na smetišti u lesa má svůj poradní kurník.“

„Výborně! Potřebuju taky poradit. Pokud ti to nevadí, půjdu s tebou,“ rozhodl se jelen.

Vydali se k lesu. Když přišli ke kurníku, slepice se hrabala ve smetišti. Ptáček pozdravil a hned jí vyprávěl o svém trápení. Když dopověděl, slepice se obrátila k jelenovi.

„A s čím jsi, jelene, za mnou přišel ty?“

„No,“ zamyslel se jelen, „není to jednoduché…“

„Není,“ přikyvoval ptáček, stále v myšlenkách jat svým vlastním příběhem.

„Bloumám po lese sám a napadají mě takovéhle věci… “ zamumlal jelen, „jako třeba: Proč jsou na nebi hvězdy?“

„Proč se mnou nechce odletět?“ pokračoval ptáček.

„Proč žijí nahoře hvězdy,“ opakoval jelen, „a dole zase my?“

„Proč sladce zpívá, když ke společnému hnízdění se nemá?“ kňoural ptáček.

„Co je za hvězdami? Vesmír? Co je za vesmírem? Kde se tu vzal a jak dlouho tu bude?“ ptal se jelen.

„Jestlipak na mě myslí?“ přemítal ptáček.

„Je vůbec na takové otázky nějaká odpověď?“ zapochyboval jelen.

„Poradím vám,“ souhlasila slepice. Pomalu zacouvala do kurníku a usadila se tam na bidýlku. Načechrala pírka a zasněně se usmála.

„Jsem ráda, když za mnou přijdou klienti s tak poetickými tématy. Vesmír, láska… Mám ráda poezii, občas také veršuji,“ uculila se.

„A co nám teda poradíš?“

Slepice přivřela oči.

„Láska vesmír přesahuje.

Silněji než gravitace

milence k sobě přitahuje.

Láska to je super dar,

i když trvá jen chvil pár!“ zakdákala.

Jelen se podíval pochybovačně.

„Byl jsi už někdy předtím u téhle psycholožky?“ zeptal se ptáčka.

„Má nejlepší reference!“ bránil ji ptáček.

„Nelíbí se vám snad moje báseň?“ zpozorněla slepice.

„Ale ano,“ chlácholil ji ptáček, „pěkná báseň, mě dojala.“

Utřel si oči.

„Ale mnoho neporadila.“

„No to je pravda, ještě by chtělo, milá slípko, aby tvá rada byla nějak k užitku.“

Slípka si načepýřila pírka a usadila se zase na bidýlku.

„Píseň lásky, milý ptáčku,

ve vesmíru jde na dračku.

Vše je hudba, symfonie strun,

láska největší je um.“

„Tak to už stačí,“ povídá jelen.

„Vždyť je to pěkné!“ bránil slípku ptáček. „Jak mluví o těch… o té hudbě, to je přesné! Souhlasím! Láska je hudba! Když moje milá zpívá, cítím, že celý vesmír se tou krásou chvěje!“

„To spíš ty se celý třeseš, “ upozornil jelen ptáčka, „podívej, jak jsi rozhorlený. Ta tvoje samička ti teda dává zabrat.“

Slípka seskočila z bidýlka a tančila po smetišti.

„Vše je hudba, nejen city,

nebe, země, on, já i ty.

Z hudby postavíme dům,

říká teorie strun.“

„Slípko, nepotřebuješ spíš poradit sama?“ ušklíbl se jelen.

„Neurážej ji pořád!“ zlobil se ptáček.

Slepice se ale jen zasněně usmívala. Postávala na jedné noze a zdálo se, že se chystá baletit.

„Eh, hudebně poetický kroužek. Radši půjdu,“ povzdechl si jelen. „Mějte se tu pěkně.“

„Počkej, jelene,“ zadržela ho slepice, „vždyť se ti snažím poradit!“

„Tím svým křepčením?“

„Poslouchej, tvá otázka je příliš těžká. Nikdo nevíme, co je za hvězdami, proč je vesmír takový, jaký je, a proč tu vlastně jsme. I když by to všichni vědět chtěli.“

„Já ani ne!“ vrtěl hlavou ptáček.

„Tak skoro všichni. Vědci mají proto různé teorie, jak vesmír vlastně funguje. Jedna z nich říká, že vše, co ve vesmíru existuje, se skládá z nesmírně maličkých vibrujících strun, tak malých, že je nikdo žádným mikroskopem neuvidí. A že věci, materiály, částice, které se nám jeví různé, jsou různé proto, že ty maličké struny různě vibrují. Jako když hraješ na harfu různé tóny. Celý vesmír je vlastně symfonie. A tomu se říká teorie superstrun. Ono je to teda všechno mnohem složitější, ale to bys už, jelene, nepochopil, i kdybych ti tu recitovala celý večer, takže tohle stačí.“

„Třeba pochopil. Jen pokračuj, slípko.“

„Ale nepochopil. Například, teď víme, že žijeme ve třech rozměrech. Vlastně ve čtyřech, když počítám čas. Ale teorie strun předpokládá existenci dalších rozměrů, které nevidíme.“

„A proč je nevidíme?“

„Můžou být svinuté a tak malé, že si jich nevšimneme. Můžou být kdekoliv. Tamhle, tady, nebo i třeba v tobě…“

„Ve mně?“ zamyslel se jelen. „To je možné. Vždycky jsem si říkal, že je ve mně ještě nějaký další ‚rozměr‘.“

„Ty to asi chápeš jinak, trochu namyšlený jelene.“

„Dejte už pokoj s rozměrama! Co mám dělat já?“ rozčiloval se ptáček.

Slepice se zatvářila vážně.

„Dobrá, ptáčku. Moje rada zní: Najdi si jinou samičku.“

„Vyloučeno!“

„Zamiloval ses na nesprávném místě. Tvoje milá není z tohoto světa.“

„Co je to za nesmysl? Zase fantazie o jiných vesmírech?!“ rozčiloval se ptáček.

„Je z jiného rozměru?“ hádal jelen.

„Ale ne. Tahle milá zkrátka není z ptačí říše!“

„Chceš říct, že není pták? Vždyť jako pták zpívá!“vrtěl hlavou ptáček.

„Je to ufon!“ napadlo jelena.

„Není ani ufon, ale ani pták,“ povzdechla soucitně slepice. „Poslyš, ptáčku, tvá milá je docela obyčejný mobil.“

„Cože? Co to je?“

„Přístroj, který používají lidé k telefonování. Pěkně zvoní, tedy cvrliká, ale nebude tě nikdy milovat. Ani lítat neumí. Ke společnému hnízdění se vůbec nehodí.“

Ptáček vypadal zaraženě.

„Jednou jsem ji viděl trochu letět,“ pípl.

„To když s ní někdo hodil do kouta, ne? Ptáčku, vzpamatuj se. Krásný zpěv není všechno. Podívej, kolik je okolo nás krásných zvuků! Když se zaposloucháš, určitě v tom šumu rozpoznáš zpěv nějaké jiné samičky.“

„Vždyť celý vesmír je možná hudba, jak říká slípka,“ doplnil jelen.

„Svět je hudba, krása, poezie, to je slípky teorie, laaa laaa laaa,“ kdákala slípka.

„Když já ji i tak miluju,“ pípl ptáček zlomeně. „Copak za to chuděrka může? Sbohem.“

„Počkej, kam letíš?“

Ale ten frnk pryč.

„Letí za svou milou,“ odhadovala slípka, „za svou černou mobilou.“

Postávali u smetiště a dívali se, jak ptáčkova silueta mizí na zašedlém nebi.

„Chudák ptáček, snad se ze svého omylu vzpamatuje. No, také půjdu,“ řekl jelen.

„Snad vám moje rady byly k něčemu,“ řekla slípka.

„Ano, děkuju,“ zamrmlal jelen nepřesvědčivě.

Chvíli tam ještě rozpačitě postávali.

„Třeba si na své otázky odpovíš líp než já,“ loučila se slípka. „Vždyť ani já nevím, zda je má teorie správná. Netuším, proč tu jsou hvězdy. Prostě tady jsou! No a?“

Jelen pokračoval v cestě. Šeřilo se, když se nad ním rozevřela černá hlubina stromů. Vstoupil do lesa. Našel si bezpečný úkryt a usnul.

Zdá se mu sen. Vidí v něm vesmír v harmonii. Vidí, jak v něm vše zapadá do sebe. Teorie kvantové mechaniky a obecné relativity, které nešlo dosud skloubit dohromady, spolu najednou souzní. Jelen poznává doposud neznámou Teorii všeho, která má pomocí stejných zákonů popisovat chování částic i kup galaxií. Jelen žasne nad její jednoduchostí a krásou.

Probudil se k ránu. Olízl rosu, která mu stékala po čenichu.

„To jsem z toho jelen,“ povídá.

Z dálky ho pozoruje pytlák. Zkontroluje, zda má nabitou flintu.

Podle zákonů vesmíru totiž intelekt, krása a harmonie ne vždy vítězí nad hrubou silou.

Pytlák zamíří a zatají dech.

Na nebi hlasitě zacvrliká ptáček.

„Neruš ho, troubo!“ uleví si pytlák, ale jelen už je pryč.

Dobrému konci se totiž dá vždycky nějak pomoci!